1892

 Ale naštěstí nebylo pozdě. Nemohla jsem uvěřit že vydím jak se mu pálí jeho nádherná třpitivá kůže. Přiěhnu za ním vletím mu do náruče a odstrčím ze slunce a on řekne: ,,nebe!" ,,Robe to není nebe." Řeknu, on otevře oči a řekne že si myslel že jsem mrtvá. Potom k nám přijela Helen a odveze nás, ale cestou před auto vběhne Elisabet. dvakrát oběhla auto a řekla : ,,Dršte se dál vy pijavice toto je naše uzemí!" Rob vyleze z auta a něco Elisabet řekne.  Nevím co ale  pak se Elisabet na mě vyděšeně podívala a utekla. Přijeli jsme domů a Rob u mě byl celou noc.